Když už síly nestačí...

Bylo to období, kdy toho bylo opravdu hodně. Malé děti, jejich časté nemoci, stavba domu, práce na salonu a zároveň shánění nových zákaznic. K tomu ještě pár projektů, jako psaní e-booku nebo hledání nové značky pro distribuci.... a navíc smrt v rodině, která mě hodně sejmula. Tak nějak jsem měla pocit, že síly nestačí. 

Ráno jsem se probouzela unavená, i když jsem spala celou noc. Během dne energie ubývala rychleji, než jsem stíhala doplňovat, a hlava byla plná úkolů, termínů a věcí, které bylo třeba stihnout. Přiznejme si to - někdy ani ta nejkrásnější práce nestačí k tomu, aby se člověk cítil, že je v pohodě. 

Tehdy mi došlo, že nejde jen o únavu - šlo o vyhoření, což je opravdu odborný výraz pro stav, kdy tělo i mysl dospějí na hranici svých možností. Není to o tom, že by mě práce nebavila, jde spíš o varování, že je čas zpomalit, nadechnout se a přijmout, že nemůžu zvládnout vše najednou a dokonale. 

U mě to začalo nenápadně - ráno jsem se budila unavená, nálada kolísala a radost z věcí, které mě normálně bavily, byla menší. I jednoduché úkoly se najednou zdály těžší, než by měly být. 

Co mi pomohlo? Začala jsem si více plánovat čas, dávat si opravdu odpočinkové pauzy, delegovat některé věci a hlavně si dovolit nepřepínat se. Malé krůčky zpět do rovnováhy pomáhaly víc, než jsem čekala. A víš co? I malé úspěchy - třeba jen ten pocit, že jsem si udělala chvíli pro sebe - mě nabíjely víc, než cokoli jiného. 

Vyhoření není selhání. Je to signál, že je čas se zastavit, načerpat síly a najít rovnováhu mezi tím, co milujeme, a tím, co nás vysiluje. A proč o tom píšu? Protože vím, že v tom nejsem sama. Možná si to právě teď prochází někdo další a možná právě tenhle článek někomu pomůže si uvědomit, že zpomalit není slabost, ale nutnost. 

Pokud ti tenhle text dodal trochu klidu nebo tě přiměl zamyslet se, splnil svůj účel.