Nehty v troskách, já v kanceláři

Jak to celé začalo? 

Hele, žádnej romantickej příběh nečekej. 

Nehty jsem si v dětství kousala jak o život. Nervy, stres, zvyk. Vypadalo to hrozně a bylo mi to jedno.
Vše se začalo měnit až v pubertě, kdy jsem se za své nehty dost styděla. Skočila jsem do drogerky a koupila si nalepovací. Ty ale držely pár hodin a okolí to hned poznalo. 
Pak jsem jednou kolem dvaceti zašla k Vietnamcům - první gelovky. Ne, nebylo to žádný selfcare - spíš experiment ve stylu "zkusíme a uvidíme, třeba se hned neodlepí". Neodlepily... držely jak kámen.

Bylo to tvrdý, lesklý a rychlý...

Bylo to fajn... ale že bych věděla co je kvalita? Vůbec.
A rozhodně jsem si ani neřekla, že "chci být nehtařka". Ani náhodou. 
Měla jsem na práci jiný věci - studium práva, práce v korporátu. Všechno hezky podle učebnice.

Až pak jednou... při dalším doplnění té umělé krásy, jsem viděla, jak dělají nehty s plísní. Bez ochrany, bez řešení. Jen ofoukat nástroje a další zákaznice, další číslo. V tu chvíli mi to stačilo.

Začala jsem hledat manikérku, která dělá fakt dobře - sterilní nástroje, zdraví na prvním místě, práce precizní. A našla jsem ji. Skvělou slečnu Vasilisu (nikdy nezapomenu). Byla to neuvěřitelná umělkyně. Každý nehet precizní, dokonalý art. Jenže... po letech toho nechala. A já? Zase na začátku. 

K Vietnamcům jsem zpátky nechtěla. A tak jsem udělala rozhodnutí, co mi změnilo život. Přihlásila jsem se na kurz.

Bez ambicí, bez toho, že bych věděla, kam to povede. Prostě jsem to chtěla zkusit. 
Jakmile jsem poprvé držela v ruce štětec a tvořila - věděla jsem, že tohle je ono. 

Bez umělecký školy, bez kosmetické minulosti. Jen moje ruce, hlava, a touha dělat věci pořádně. 

Na kurzu jsem měla štěstí. Fakt. Moje školitelka (díky Veru) viděla, že to myslím vážně - a nabídla mi místo u sebe v salonu. Jedna z jejich manikérek odcházela na mateřskou (díky Aničko), a tak jsem rovnou skočila do praxe. Žádný dlouhý rozjezd, rovnou do vody, plný diář. 

A pak? 
Přišel covid. 
Salony se zavřely, práce stopka, nikdo nevěděl, co bude. 
Bylo to těžký, ale já v tom viděla příležitost. Dělala jsem si další kurzy, zkoušela nové techniky, soutěže a po otevření jsem si řekla: "A teď si to zkusím po svým."

A ne, nešla jsem cestou "malého koutku někde vzadu",
Otevřela jsem si rovnou velký salon na Letné. Stala se subdistributorem značky Kostka Nail System. Měla jsem kolem sebe tým - manikérky, pedikérku, tatérku... Byla to jízda... 
Každé z nich děkuji. Za práci, za společné chvíle, za zkušenosti. Protože v tomhle světě si člověk rychle uvědomí, kdo za ním stojí, když jde do tuhého. 

A pak jsem otěhotněla. Poprvé a hned na to podruhé... Priorita se změnila. Energie šla jinam - nehty na druhou kolej, péče o nové životy na první. Salon jsem zavřela. 
Sice jsem byla doma, ale mezi plenami, nočním vstáváním a krmením jsme řešili stavbu domu. 

A pak přišla nová fáze. 

Vlastní salon. Malý. Klidný. Jen pro mě. 
Místo, kde mám čistou hlavu, svoje tempo, a kde si klientky chodí nejen pro nehty, ale i pro pocit, že jsou konečně někde, kde se to dělá srdcem a na úrovni. 

Žádný kompromisy. 
Jen já, moje práce a ženy, které vědí, že kvalita se pozná podle detailů. 

Protože když už něco dělám, tak pořádně. A srdcem. 

... a možná i trochu z rebelie...